Vzpomínka na Ing. Jana Vyhnálka
Jiří Matějka
Pro inženýra železničního stavitelství Jana Vyhnálka se
železnice stala celoživotní láskou. Do zaměstnání u ČSD nastoupil
v 60. letech 20. století a nejednu pracovní chvíli strávil také
v romantickém prostředí železniční trati z Velkého Března
do Verneřic a Úštěka.
Když v 70. letech tehdejší Okresní vlastivědné muzeum v Ústí nad Labem začalo v obci Zubrnice budovat muzeum lidové architektury a roku 1978 byl zastaven provoz na místní železnici, vznikla myšlenka využít k muzejním účelům také osiřelou trať. Zrodil se lákavý sen o záchraně a oživení alespoň části té železnice a nastal čas hledání cesty k jeho uskutečnění.
Štěstí se usmálo již na podzim roku 1979, když jsme s přítelem ing. Bohumilem Krivým navštívili děčínskou traťovou distanci ČSD a tam potkali sedmatřicetiletého, usměvavého modrookého muže. Představil se nám jako Jan Vyhnálek. Vysvětlili jsme mu naše záměry a jménem ústeckého muzea ho požádali o spolupráci. On bez váhání svolil.
Jan Vyhnálek se záhy stal uznávanou vůdčí osobností hnutí za
záchranu železnice. Získával si důvěru svou odbornou zdatností a
houževnatostí. Podílel se na založení Kroužku přátel železnice a
novým spolupracovníkům dodával sílu a nadšení pro věc. Bylo to
zapotřebí, protože nastoupená cesta se ukázala jako značně obtížná.
Jan Vyhnálek však patřil k mužům, kteří se nesmiřují s tím,
že něco nejde, nýbrž hledají možnosti, aby to šlo. Podařilo se mu
získat morální i materiální podporu spřízněných železničářů a
železničních institucí. Jako externí odborný učitel na děčínské
Střední průmyslové škole strojní a dopravní, později též i stavební,
zapojoval do práce své studenty v hodinách pravidelného
odborného výcviku. Této činnosti vtiskl pevný řád uzavíráním smluv o
spolupráci mezi ústeckým muzeem a příslušnými školami. Kromě toho
byly pod jeho vedením pořádány četné brigády dobrovolníků. Cílem byla
obnova části trati a v budoucnu též případný rekreační provoz
pro turisty a návštěvníky zubrnického skanzenu.
Společnými silami se podařilo opravit budovu nádraží
v Zubrnicích, obnovovalo a opakovaně se ošetřovalo kolejiště,
zvládaly se i nezbytné a technicky náročné terénní úpravy. Dosud
nedoceněným úspěchem bylo zabránění úředně nařízenému snesení a
rekultivaci celé trati! To vše nebylo málo v době, kdy možnosti
podnikání byly značně omezené.
V 90. letech došlo k osamostatnění železniční části skanzenu a štafetový kolík činorodé práce převzalo občanské sdružení „Zubrnická museální železnice“. Přesto úloha Jana Vyhnálka ani v nových podmínkách zdaleka neskončila. Když se v roce 1995 stal ředitelem děčínské Střední průmyslové školy stavební, vysílal studenty do Zubrnic navíc také na pomoc při záchraně i neželezničních památkových objektů lidové architektury.
Nechce se uvěřit, že uplynulo již dlouhých 30 let té mravenčí práce. Málokdo věděl, že téměř celou třetinu toho času Janu Vyhnálkovi životní sílu odčerpával zápas s nelítostnou chorobou.
Několik posledních týdnů strávil v milosrdné péči Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích, kde 15. ledna 2010 skonal.
Odešel milovník krásy života a práce, spolupracovník, pro mnohé z nás - kamarád Jenda.
(Jan Vyhnálek se narodil 26. 6. 1942 v Letohradě, zemřel 15. 1. 2010 v Litoměřicích)
P.S.
Jendu jsem během jeho nepříliš dlouhého pobytu v Litoměřicích navštívil několikrát a byl jsem příjemně překvapen jeho životaschopností, i když mu nebylo nejlépe. Ve svém slunném pokojíku s máchovským výhledem na Radobýl a Hazmburk a při laskavosti personálu se cítil téměř jako doma. Krátce před vánočními svátky projevil přání vyjít si na procházku do města a nakoupit dárky pro rodinné příslušníky. Rád jsem ho doprovázel, byl sníh, mrzlo, na náměstí byly vánoční trhy a hrály muziky. Popili jsme horký punč u stánku a v jedné vinárničce jsme si dali večeři a pivo. Byl to den, na který se nezapomíná.
Vánoce strávil Jenda doma s rodinou, prý byly krásné. Sdělil mi to, když jsme po Novém roce, už opět v jeho litoměřickém pokojíku, plánovali při kávě další návštěvu. Slíbil jsem, že přivedu ještě jiné kamarády. K tomu však již nedošlo. Netušili jsme, že nám na to zbývají pouhé tři dny.
J.M.
