Mlýn Týniště č.p.27 (Walschmühle)
V roce 1976 zakoupilo tehdejší Okresní vlastivědné muzeum v Ústí nad Labem (původní zakladatel a zřizovatel zubrnického skanzenu) mlýn již ve velmi dezolátním stavu. Tím byl tento objekt zachráněn před další postupnou zkázou a pro region severozápadních Čech uchována tato jedinečná technická památka, jako doklad posledního malého vodního mlýna. Do převzetí muzeem sloužil mlýn pro odkládání nepotřebných věcí a především jako smetiště pro popel atd.
Historie
je nejmladší a nejmenší z okolních mlýnů.
- Leden 1758
- Prodala vrchnost statku Velký Újezd poddanému Wenzlu Wunderovi část vrchnostenského pozemku na stavbu mlýna za 125 zlatých. Nový majitel dostal do dědičných podmínek bezplatně dohlížet na vrchnostenský les Schellbusch, zpevňovat kameny a výdřevou mlýnský rybník i břehy náhonu dotýkající se tohoto lesa i udržovat vozovou cestu v dobrém stavu.
- 18. března 1803
- Kupní smlouva, kdy Wenzl Wunder, poddaný statku Velký Újezd, prodal synu Franzi Wunderovi mlýn postavený na vrchnostenském pozemku za cenu 600 zlatých. Ve smlouvě se také zmiňuje o některých mlynářských a zemědělských potřebách, které v hospodářství byly, jako: pytle, sochory, špičák, pily, pemrlice, truhlářské nářadí, dva mlecí kameny, ruční pila, sekyra a ze zemědělských nářadí také drobné chmelařské nářadí. Datum 1803 je pro nás zajímavé tím, že na ozdobně vyřezávaném sloupu mlýnské hranice je rovněž vročení 1803 a iniciály WW – tedy Wenzl Wunder. V té době muselo být nové mlýnské složení dokončeno ještě za původního majitele a logika říká, že bylo postaveno již do nového objektu. Současný mlýn i s obytnou částí typově té době odpovídá. Archivní prameny z té doby bývají ještě skoupé na informace týkající se stavební činnosti. Vročení na sloupu mlýnské hranice s iniciálami majitele v kombinaci s kupní smlouvou jsou proto jediným vodítkem stáří stávající stavby, která tak musela vzniknout ještě za Wenzla Wundera.
- 3. října 1828
- Po zemřelém Franzi Wunderovi zdědil mlýn jeho syn Franz Joseph Wunder za cenu 600 zlatých. Tento zápis z pozůstalostního řízení je zajímavý tím, že opět v rámci usedlosti popisuje i specifické mlynářské nářadí, které je k dispozici: deset mlynářských pytlů, sochor, špičák, čtyři sekery, pemrlice, šest mlýnských věder, šest žejber, pět sít, mlýnský kámen na mletí krup a mnoho dalších sekernických i truhlářských nástrojů.
- rok 1864
- Mlynář se svou nejbližší rodinou bydlel v nově postaveném kamenném patrovém domě.
- rok 1924
- Až zápis vodní knihy z roku 1924 přibližuje další technické údaje. Kromě popisu přívodu vody se zmiňuje i o tzv. požeráku, kterým se reguluje výška hladiny v nádrži náhonu. Zde není řešen běžnými zasouvacími stavítky ale: “na dně zapuštěna roura čtverhranná (myslí odtokovou rouru), do které zapuštěna svislá roura v té délce, takže přebytečná voda zde vždy volně odtékati může. Hodlá li žadatel vypustiti všechnu vodu z rybníka, nechť odstaví svislou rouru”. Dále zápis z vodní knihy popisuje přívod vody na vantroky a její regulaci svislým čepem: Odtok z rybníka na mlýnské kolo je tak upraven, že přede mlýnem v hrázi jest zapuštěna 30 cm silná dřevěná roura s otvorem na horní straně, do kterého otvoru jest zapuštěn kužel; vytáhnutím, popřípadě spuštěním tohoto kužele řídí se přítok vody vantrokem na mlýnské kolo.”. Okrajově zápis uvádí, že mlýnské zařízení je složeno z čistící části, šrotovacích kamenů, válcové stolice a výtahů. Vodní kolo má dle tohoto zápisu průměr 4,68 m a šířku 80 cm i s věncem. Mlynáři bylo,stejně jako u sousedů, nařízeno zajistit zhotovení a osazení železné skoby s letopočtem 1924, podle které budou změřeny relativní výšky důležitých vodních bodů.
- rok 1914
-
Že byl tento malý mlýn již částečně zmodernizován na mletí s použitím válcové stolice, předčišťování, třídění a dopravu elevátory potvrzuje
i fotografie z roku 1914, kde je na návodní straně střechy mlýnice patrná malá vikýřová půdní nástavba k umístění horní části elevátoru.
Do stísněných prostor malých mlýnů bylo vždy velmi obtížné vtěsnat alespoň část moderního mlýnského zařízení. Fotografie je unikátní i v tom,
že dosud jako jediná zobrazuje pákový mechanismus k ovládání regulace svislého čepu prostřednictvím provazu z mlýnice. - rok 1930
- Seznam a mapa vodních děl Republiky československé z roku 1930 uvádí tyto údaje: množství vody 0.049 m3 za vteřinu, spád 4,85 m a normální výkon vodního kola 2,1 koňský sil.
- rok 1945
- Po poválečné výměně obyvatelstva již nebyl mlýn provozován. Noví dosídlenci obydleli pouze protilehlou kamennou budovu a vlastní mlýn nechali chátrat. Sloužil jim za skladiště odložených věcí a později i jako smetiště.
- rok 1976
- Zakoupilo tehdejší Okresní vlastivědné muzeum v Ústí nad Labem (zakladatel a zřizovatel zubrnického skanzenu) mlýn.
- rok 1979
- Krátce po zahájení stavebních prací na prvních objektech budoucího Muzea lidové architektury v Zubrnicích byla zahájena rekonstrukce tohoto posledního dochovaného malého vodního mlýna zdejšího regionu.
Rekonstrukce
Patrová roubená budova jeho obytné části se nacházela v relativně dobrém
a původním stavu s ještě dochovaným roubeným komínem. Avšak mlýnice již delší dobu neměla střechu, její interiér zčásti zakrýval zásyp ze zřícené
střechy a domácího odpadu, z kterého již vyrůstala bujná vegetace. Také lednice byla skoro zasypaná popelem a její půdorys nejasně naznačovala
obvodová zeď, která nepatrně vyčnívala nad terén. Vodní náhon s úzkou akumulační nádržkou nad mlýnem zarůstal náletovými dřevinami a jeho kamenné
břehové zdi byly z větší části již rozpadlé. Uvnitř mlýnice se dochovalo téměř kompletní, avšak již značně poškozené historické mlecí zařízení
s původní hranicí s bohatě vyřezávanými předními sloupy, z nichž pravý nese dataci 1803. Dochovaly se i malé zbytky z modernizace mlýna
z počátku 20. století, kdy bylo zařízení doplněno válcovou mlecí stolicí, výtahem a pravděpodobně i nejnutnějším čistícím zařízením. Byly zahájeny
základní zabezpečovací práce, zpočátku jen svépomocí zaměstnanci ústeckého muzea, později specializovaná dodavatelská firma.
Po vyčištění i základní fotodokumentaci bylo mlecí zařízení demontováno a převezeno k uložení. Po vybrání suti a vyčištění lednice se odkryly všechny závažné statické závady způsobené absencí drobné údržby v poválečných letech i protékající spodní vodou, která poškozovala a vychylovala obvodové kamenné zdivo suterénních prostor mlýnice i základy síně. Po tesařském zajištění proti zřícení stavby bylo nutné poškozené zdi přezdít. Část prací zajišťovali svépomocí pracovníci muzea a zbytek měla provádět specializovaná dodavatelská firma, Památková huť OSP v Ústí nad Labem. Ta však odmítla pod staticky narušenou stavbou pracovat, a proto bylo posléze rozhodnuto o odborné demontáži roubené části mlýna.
Při demontáži bylo těleso roubeného komína sejmuto ve třech blocích a v ochranném obalu na delší čas deponováno na dvoře. Při demontáži roubení se objevily další vážné závady. Zejména všechny stropní trámy světnice měly značně poškozené zhlaví a jen díky demontáži objektu bylo možno osadit nové trámy – věrné kopie původních.
Práce prováděné svépomocí muzejníky i odbornou firmou, probíhaly po malých etapách a velmi zdlouhavě. Muzeum bylo limitováno omezenými finančními prostředky, proto se stavební kapacita soustřeďovala na objekty ve středu obce, které bylo nutno rychle zpřístupnit veřejnosti a zahájit provoz skanzenu.
Po stavební rekonstrukci obytné části, mlýnice, částečné opravě břehových zdí akumulační nádržky, vyčištění náhonu i provizorní opravě jezu, začala příprava rekonstrukce vlastního mlecího zařízení. O pomoc bylo požádáno Valašské muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kde měli bohaté zkušenosti s rekonstrukcí mlýnských staveb ve vlastním muzeu i v některých slovenských skanzenech. Pod vedením Ing. Antonína Závady a podle jeho projektu zhotovili a osadili hřídel s palečným a vodním kolem. Předlohou hřídele byla menší část dochovaná v mlýnici. Rovněž palečné kolo bylo věrnou kopií dochované horní části původního kola (spodní zasypaná část byla rozpadlá). V zasypané lednici se vodní kolo již nedochovalo, zbyla jen velmi poškozená venkovní část hřídele. Na dně lednice se při odstraňování zásypu podařilo objevit několik původních lopatek a malou část boku kola, které společně s dlaby pro ramena ve staré hřídeli byly východiskem k přesné rekonstrukci vodního kola. Všechny původní zděře i lopatovité čepy ložiska byly do nové hřídele znovu osazeny. Zbytky původního mlecího zařízení byly převezeny do dílen rožnovského skanzenu. Odchod Ing. Závady z valašského muzea poněkud zkomplikoval další práce. Později se pokračovalo s jeho nástupcem Ing. Milanem Gesierichem, přičemž projektovou dokumentaci na funkční rekonstrukci celého mlecího zařízení zajistil Luděk Štěpán, největší český znalec historických vodních staveb.
Při rekonstrukci mlecího zařízení padla volba rekonstruovat je do starší podoby (české složení), protože z modernější části se zde dochoval pouze zlomek. Dalším důvodem byl i velmi malý rozměr mlýnice a možnost využít originální části původní hranice.
Vzhledem k požadované funkčnosti byly z původního velmi poškozeného mlecího mechanismu ponechány pouze dva přední vyřezávané sloupy, jejichž konzervaci zajistili pracovníci zubrnického skanzenu (petrifikace epoxidovou pryskyřicí ChS – Epoxy 370 a 25). Od ostatních částí byly zhotoveny věrné kopie dle původních předloh. Nejdůležitější a nejzachovalejší originální části byly nakonzervovány a určeny do expozice mlýna jako autentický doklad jeho vývoje. Zhotovení a osazení hranice s mlecím zařízením realizovaly dílny Valašského muzea v přírodě a zhotovení a osazení moučnice prováděla skupina zkušeného sekerníka Jiřího Myšky z Veselého Kopce. Lub s násypným košem byl použit z mlýna Ladislava Valnohy v Malých Žernosekách, kde byl zachráněn těsně před násilnou likvidací tohoto velkého mlýna.
Další drobné práce související s funkčním chodem mlýna prováděli v závěru již místní řemeslnící: kolektiv tesařů dlouhodobého spolupracovníka Jiřího Šindeláře z Úštěka a vynikající odborník Jaroslav Lipš z Litoměřic. Kovářské práce zajišťovala dílna Milana Borkovce ze Žežic, zednické a kamenické práce Jan Minďák a malířské práce Jiří Frank.
O zprovoznění náhonu se stavidlem a dokončení detailů mlýnského mechanismu i jeho průběžnou údržbu se staral Tomáš Ledvinka ze Zubrnic.
Vlastní napájení vantrok vodou zajišťuje trubka procházející břehem a ukončená na dně nádrže litinovým kolenem s kulatým vtokem. Jalový výtok, vzdálený od mlýna asi 30m proti proudu, je ukončen také litinovým kolenem se čtvercovým otvorem, do kterého se vkládá dřevěný požerák k výtoku přebytečné vody regulující výšku hladiny nastavitelnými stavítky. Archivní doklady velmi pomohly při rekonstrukci v Čechách dosud neznámého systému regulace přítoku dřevěným kuželem. V příslušných vodních knihách jsou popsána uzavírací zařízení u mnoha mlýnů na Lučním potoce. Při opravách v hrázi byla místo dřevěné trubky nalezena již trubka betonová, osazená do litinového kolena ve dnu nádržky. Popisovaná dřevěná trubka je ale schematicky zobrazená na výkrese k mlýnu v Klínkách čp. 17, ležícího asi 2 km proti proudu potoka. Na dalším výkrese k sousednímu mlýnu v Touchořinách čp. 36 je schematicky znázorněn také vodorovný čep. Oba výkresy jsou přílohami vodních knih a nesou datování z roku 1924.
V zápise vodní knihy je také zmínka o chybějícím vodním cejchu: “…ve zdi mlýnské budovy budíž zapuštěna silná železná skoba – 40 cm dlouhá, 10 cm široká a 2–3 cm silná – s letopočtem 1924, na kterouž při nivelizaci budou sestavovati veškeré důležité body vodních zařízení. Již 7. ledna následujícího roku proběhla nivelizace se zachycením poměrových výšek jednotlivých důležitých částí vodní cesty od jezu až po kolo. Při zahájení oprav byl tento cejch pietně sejmut z návodní kamenné zdi mlýnice a osazena bude jeho kopie.
Další zajímavostí vodního systému mlýna je i jalový výtok ústící pod hrází nádržky do otevřeného a obezděného vývařiště, z kterého vede dále podzemním kamenným kanálem do spodního náhonu Schelmühle. V místě jalového výtoku byla hráz nádrže poněkud nižší, takže v případě povodně a poškození stavidla mohla přebytečná voda přetékat přes hráz do vývařiště a nenadělat škodu na budově mlýna.
V průběhu druhého pololetí 2001 byly z prostředků Ministerstva životního prostředí a z programu revitalizace říčních toků částečně opraveny a rekonstruovány jezy, náhony i akumulační nádrže Walschmühle a Fiedelmühle. Finanční prostředky byly zajištěny v souvislosti se společným projektem Technické univerzity Ostrava, Památkového ústavu v Ústí nad Labem a Obecního úřadu v Zubnicích. Bohužel investorstvím byla určena TU Ostrava, čímž se stalo obtížné udržovat v mezích odpovídajících historickému významu zdejších vodních staveb nepříliš kvalitní práce dodavatele. Obě vodní díla jsou nyní v téměř funkční stavu a po drobných úpravách mohou sloužit dál.
Práce a život ve mlýně
Mlýn Týniště čp. 27 je příkladem malého selského mlýna, pracujícího jen pro nejbližší okolí, kde na počkání mleli mouku a šrot z vlastního přivezeného obilí. Zákazník – mleč, při této práci obvykle i pomáhal.
Vodní kolo mlýna je poháněno horní vodou, tak jako ve většině mlýnů v horské oblasti Českého středohoří, kde jsou příznivé spádové podmínky. Voda z náhonu prochází kolem svislého regulačního kužele ovládaného přes pákový mechanizmus provazem přímo z mlýnice. Trubkou vtéká na dřevěné koryto (vantroky), osazené nad kolem, a padá do jeho korečků, čímž jím otáčí. Vodní kolo je osazeno na venkovní části mohutné dubové hřídele, v hlubokém vyzděném prostoru lednice. Vodu z lednice odvádí vyzděný tunel až do spodního náhonu sousední pily. Hřídel, procházející otvorem ve stěně do mlýnice, má na vnitřním konci osazeno palečné kolo, jehož průměr je proti vodnímu kolu dvoutřetinový. Ozubené palečné kolo zapadá do litinového pastorku na svislé hřídeli (železí nebo vřeteno) kterou otáčí. Na horním konci vřetene, na čtvercově vykované stopce, je osazen železný nosič (kypřice), na kterém spočívá vrchní mlýnský kámen (běhoun), jenž se otáčí nad pevně uloženým kamenem (spodek nebo ležák). Dolní konec vřetene leží v kluzném patním ložisku (pánvičce), umístěném na vodorovném trámu (kobylice), který se může pomocí šroubu (lehčidla) přizvedávat a tím měnit i regulovat tlak mezi mlecími kameny. Na vřetenu je ještě trojitá vačka, po níž klouže pružná destička (odrážka), která pomocí pákových převodů uvádí do kmitavého pohybu vysévací mechanismus (hasačert). Toto zařízení vydává typický klapavý zvuk mlýna.
K otvoru pod lubem mlecích kamenů je nasazen tkaný rukávec (pytlík), který prochází moučnicí a jimž pohybuje jasanová pružinka hasačertu (vidlice zvaná též rohy). Přes stěny pytlíku se do moučnice prosévá ta nejjemnější mouka. Ostatní nerozemleté části vycházejí ven na pohyblivé síto (žejbro). Jím propadají krupice a hrubé mouky, zatímco dále odpadává šrot. Ten je třeba násypkou (mlýnská manipulační nádoba) znovu vynést do násypného koše, což bývala většinou práce pro mleče – nikoliv pro mlynáře Dále je potřeba pootočit lehčidlem, aby se kameny přiblížily a mlelo se znovu, až se podařilo maximum mouky prosít pytlíkem do moučnice. Žito muselo projít složením čtyřikrát pro získání dvou druhů mouky. Pšenice se mlela na pět průchodů k získání tří druhů mouky (bělka, podbělka a zadní).
V zásobě míval mlynář několik pytlíků různé hustoty tkaniny, pro různé druhy mouky. Rovněž žejber bývalo ve mlýně více druhů s různou hustotou sítí, zvláštní pro krupice. Ve mlýně měl připraveny i drobné náhradní součástky k rychlé výměně poškozených, potřebné sekernické a truhlářské nářadí, hevery, páčidla i sadu oškrtů pro křesání kamenů. Pro každodenní činnost nesměly chybět zanášky k manipulaci s melivem, duté míry i váha decimálka a samozřejmě i stálá zásoba pytlů.
Po semletí asi padesáti pytlů (záleželo na druhu mlecích kamenů) bylo třeba běhoun sejmout a v obou kamenech znovu vykřesat drážky (remiše, větrníky). Křesání i manipulace s běhounem byla velmi odborná a namáhavá práce, kterou obvykle dělal mlynář sám. K sejmutí běhounu užíval nad lubem upevněný šroubový zvedák (granik) a podvazovací kleště. Jím se dal běhoun zvednout, otočit a položit mimo mlecí stroj.
Z každého mletí si mlynář odebíral svůj díl, jako naturální odměnu, a ukládal jej do moučné truhly. Tato zásoba sloužila vlastní potřebě a především na prodej bezzemkům.
V obytné části mlýna se dochoval jeden z posledních dřevěných komínů z oblasti Českého středohoří. Roubený komín je z obou stran vymazán hlínou s plevami. Jeho mohutné těleso, ležící dvěma stěnami jen na stropních trámech síně, prochází horní síní a svou další částí se táhne šikmo krovem do hřebene střechy. Nad střechou je komín zděný z cihel.
Časté katastrofální požáry celých částí vesnic přiměly Vídeň vydat v roce 1751 první “Ohňový patent” v kterém Marie Terezie přikazuje komíny a černé kuchyně stavět již zděné a v každé chalupě do roka zřídit zděný komín. Pro malou účinnost musel být patent roku 1787 obnoven, avšak stále byl ještě obcházen. Ani vydání prvního stavebního řádu v roce 1833 s přísnými protipožárními regulemi nedonutilo většinu majitelů starších objektů dřevěné komíny zrušit. Problém řešili obvykle jen zděnou venkovní nástavbou komína.
Pod širokým otevřeným dýmníkovým ústím komína stávala v síni do 2. poloviny 19. století zděná podesta pro otevřený oheň k vaření. Zavedením kachlových sporáků ve světnicích odpadlo složité vaření na otevřeném ohni černé kuchyně (za pomoci trojnožek a manipulačních vidlic). Vaření se přeneslo do světnice. Novinkou kachlového sporáku byla především plotna z litinových plátů, která zcela změnila charakter vaření včetně proměny kuchyňského nádobí za převážně již litinové hrnce. Součástí sporáků byla kobka, s jednou nebo dvěma troubami, které nahradily pracné a zdlouhavé rožnění masa pečením v specializovaných pekáčích krytých poklicemi. V troubách se daly potraviny i ohřívat a udržovat dlouho teplé. Sporáky mívaly i litinové kamnovce, v kterých byla k dispozici stále teplá voda. Zavedení sporáků přineslo v našich zemích revoluci do vaření. Vaření se zjednodušilo, zpestřil a zkvalitnil se jídelníček.
Téměř v celých severních Čechách se topeniště sporáků obsluhovalo ze síně. Nečistá práce se dřívím a popelem tak zůstala mimo světnici. Kouř ze sporáku vycházel otvorem ve stěně síně volně do komína. Pro lepší zajištění topení a tahu ve sporáku, udržení čistoty pod komínem i zamezení odchodu tepla ze síně se ústí otevřených komínů později uzavíralo bedněním a trubka sporáku zaváděla dovnitř. Zde v síni mlýna tomu tak nebylo, protože v novém zděném domě naproti měla rodina mlynáře již moderně řešen tahový komín s dvěma sopouchy, do kterého byl napojen sporák v patře, chlebová pec na podestě schodiště v mezipatře a jednokomorová sušárna ovoce ve sklepě. Druhý sopouch sloužil k odvodu výparů sušeného ovoce ze sušárny. Proto snad ani nebyl důvod modernizovat otopný systém v samotném mlýně a komín tu zůstal v původní nezměněné podobě s volně do něj stoupajícím dýmem ze sporáku, kotle i pece na chleba.
Na místo podesty otevřeného ohniště černé kuchyně byl později postaven kotel pro ohřev vody k praní prádla, vaření povidel a přípravy zabíjačky. Z kotle odcházel kouř krátkou trubkou volně do komína. Pec na chleba, v zadní části síně, vystupující svou hmotou mimo obvod stavby, zůstala také na stejném místě, v původní podobě. Síň mlýna je proto v rámci celého regionu Českého středohoří unikátním dokladem otopného systému ve své původní podobě.
Světnice a obytná komora v patře mlýna sloužila k životu části rodiny mlynáře i pomocného personálu. Mlynář se svou nejbližší rodinou bydlel od roku 1864 v nově postaveném kamenném patrovém domě. Proto neměl potřebu mlýn i jeho obytnou část modernizovat a rozšiřovat, a objekt zůstal nezměněn v podobě ze začátku 19. století.
